Jdi na obsah Jdi na menu
 


Havajské ostrovy- Vánoce 2012

 

Někdy v dubnu 2012 mě zhoršení podmínek programu OK PLUS donutilo k zamyšlení, jak nejefektivněji využít mé míle, a protože  jedno místo z hlediska objektivních hledisek, tedy za co nejméně, co nejdále, ční vysoce nad ostatními, bylo rozhodnuto, letí se na Havaj.
Asi nejvíce profláká destinace, těch, co lítají za míle :). Zpočátku se pokouším směrovat zpáteční cestu, přes Atlantik se zastávkou v NY a udělat cestu kolem světa, ale bohužel díky obtížné dostupnosti míst u Delty z Honolulu do USA nám šance na RTW protentokráte padá. Daří se mi nakonec rezervovat dvě letenky na poměrně atraktivní termín 19.12-9.1. a za taxy platím něco přes dva tisíce na osobu, no nekupte to.
Na konci léta se k nám přidává kamarád z práce se svou přítelkyní, ten bohužel ne za míle, ale za peníze kupuje letenky z Mnichova- cena cca 22.000 Kč, mimochodem tehdy stála letenka s KE na náš termín 54.000Kč
Takže Havaj o Vánocích ve složení : Já, Denča, Martin, Šárka může začít .
 
Den 0.
Tak máme tady den D, na letišti jsme už dvě hodiny před odletem a využíváme zdarma vstup do salónku na T1, kde se dá dostat jak s kartou CITI, tak i s mou MasterCard od Unicredit. V salónku se náležitě občerstvíme, nabereme české čtivo a v 19.20 se přesuneme k nástupnímu gejtu. V letadle posunuji čas na telefonu o 8 hodin dopředu a vyrážíme :).
Než  se člověk rozkouká, už přistává, uteklo to jako voda……haha, kdepak, vleče se to brutálně, přece jen 11hodin je dost a ruské pláně pod námi jsou nekonečné. Podávány jsou dvě jídla:  večeře, dáváme si korejskou a pak někde nad mongolskou stepí dostáváme  snídani, čteme, zabavujeme se s IFE- docela slušná nabídka filmů. Jak je u mne obvyklé, v letadle opět  neusnu ( asi je to tím, že lítám ekonomy), tak to moc neutíká, ale nakonec se přece jen dočkáme toho, čím by měl každý let končit, přistání.
Odpolední  Soul nás vítá počasím kolem nuly, chvilku váháme , jak využít pět hodin času, nakonec procházíme přes imigrační, vyplňujeme jednoduchý formulář a ocitáme se v Korei. Na letišti nacházíme stánek s nabídkou tranzitních výletů a vybíráme hodinový výlet ke chrámu nedaleko Incheonu, tento nejkratší výlet je zdarma. Cesta mikrobusem s korejskou průvodkyni trvá asi 20min, menší buddhistický chrám je zajímavý, na zabití času ideálním tipem, ale nic extra nečekejte. Po návratu na letiště procházíme zpět do tranzitu a jdeme využít jeden se salónků (vstup s palubní vstupenkou Koreanair  je se slevou cca  50 procent), pořádně se občerstvíme a najíme, pak dáme ještě sprchu ( včetně ručníků a toaletních potřeb zdarma) a jdeme do letadla.
Tentokráte posunuji hodinky o 19hodin zpět, za to může datová linie, kterou nad Pacifikem překonáváme. Let je o něco kratší cca 8 hodin, díky převládajícím větrům, opět dvě jídla, opět to neutíká, ale náš nejdelší den konečně končí přistáním v Honolulu. Je 8 hodin ráno 20. Prosince, na cestě jsme byli cca 24 hodin.
 
 
Den 1.
Sluníčko a příjemné počasí nás trochu nabijí a na chvíli zapomínáme na únavu, bereme taxi (35SD), dáváme zavazadla do hotelu a míříme na slavnou Waikiki.
Jedná se o městkou pláž s kulisou výškových budov hotelů, jemný písek, relativně dost lidí, venku je kolem 27C a voda má 23C, první koupaní. V jednom z mnoha malých marketů děláme nákup - občerstvení na pláž. Posílám textovku kamarádovi, který se svou přítelkyní letěl z Mnichova a mají před námi v užívání Havaje den náskok, potkávám se všichni u sochy surfaře a společně míříme o něco jižněji na kraj města, kde je na pláži méně lidí, vegetíme, relaxujeme a kujeme plány na další dny.
Odpoledne po ubytování (krásný pokoj s balkónem), překonáme únavu, abychom se srovnali s časovým posunem 11hodin vůči ČR a vyrážíme na průzkum města. Vydržíme venku do cca 18hodiny pak už usínáme skoro ve stoje, tak jdeme na kutě.
 
Den 2.
Druhý den se budíme kolem šesté ráno, normálně moc ranní ptáče nejsem, ale tady, se prvních pár dnů všichni stáváme skřivany :). Chvilku pozoruji z výšky jedenáctého patra probouzející se Honolulu a po snídani se společně pěšky vydáváme na Diamond Head.
Kolem vodního kanálu, ZOO, po Diamond head rd. se dostáváme k tunelu, kterým projedeme na dno kráteru. Tady se platí poplatek 1USD za vstup do parku a samozřejmě u vchodu najdeme několik amerických tabulí s obvyklým obsahem (zákazy, příkazy, varování).
Odsud je to zhruba 250 výškových metrů, příjemnou procházkou kolem 20min, na konci cesty je tunel a shody. Z vrcholu obdivujeme krásný výhled na celé Honolulu a pobřeží, kráter je protkán částečně přístupným vojenským opevněním, kterým procházíme.
Po cestě zpět na hotel zastavujeme v místní cukrárně, každý si dáváme nějakou dobrotu, já vybírám hromadu lívanců s ovocem a nějakou polevou, je to megaporce, co nelze skoro sníst, cena 12USD.
Odpoledne pak končíme koupáním a relaxováním na pláži.
 
Den 3.
Dnes jsme vyrazili autobusem na Hanauma Bay, vzdálenou od Waikiki 15Km,  jízdní řády místní MHD lze najít třeba v Mekáči. Jezdí to často, cena je 2,5 USD a platí se přesným obnosem u řidiče, nevýhodou dopravy místními busy, je že jsou klimatizovány tak na 18C , a že zastavují zhruba každých 300metrů, takže i relativně krátká vzdálenost se jede poměrně dlouho.
První dojem z pláže, při pohledu na ní z útesu byl skvělý, pláž a celý záliv působí velmi fotogenicky. Po zaplacení poplatku 7,5 USD ( je to přírodní rezervace), si musí každý ještě poslechnout co nemůže a zhlédnout video, ve kterém je opět vysvětleno co se nesmí.
Když jsme přímo na pláži, skvělý dojem seshora musím mírně revidovat, místo je to samozřejmě krásné, jemný písek, záliv, palmy, maximální čistota, kousek od břehu korálový útes, ale má to jednu vadu, spoustu turistů.
Šnorchování  je díky větším vlnám, menší hloubce a kamenům obtížnější, asi nejlepší místo je co nejvíce doleva. Vidíme tak 10 druhů ryb.
Odpoledne se k nám přidává Martin se Šárkou, kteří byli na pláži Sandy beach. Po návratu dáváme v pozdním odpoledni koupačku na Waikiki a večer jdeme na večeři, já si dávám steak s přílohou, zeleninou a kukuřičným klasem, Denča rybu s přílohou, plus jedno pivo a sklenka vína, se spropitným platíme celkem 32USD.
 
Den 4.
Tentokráte vyrážíme za historií na Pearl Harbor, opět mrazícím busem, cesta trvá přes hodinu. Do areálu je možný vstup pouze bez zavazadel, úschova je  za 3 USD/kus. Ceny za lístky jsou docela vysoké, my si vybíráme ponorku za 10USD a bitevní loď Missouri za 20USD. Pokud by se to někomu nechtělo platit, tak zadarmo se dá projít kolem moře, kde jsou vystaveny různé zbraně z války , jako například: torpéda, rakety, bomby, protiletecké děla …
Samotná prohlídka ponorky je tak na půlhodinu, no služba na téhle lodi nebyla nic pro klaustrofobiky. Mě s Martinem to bavilo asi víc než holky, je vedro, Denča už se těší na pláž a Missuri by nejraději jen proběhla.
Bitevní loď je opravdu kolos, sloužila kromě II. Světové i v Korei a také ve válce v Perském zálivu, vojenští nadšenci budou plesat radostí. Je to určitě na delší čas než ponorka, hlavní dělové věže mají děla ráže 406mm a vystřelovaly projektily o váze fábie, loď si zahrála také v pár filmech. Dost se mi prohlídka líbila.
Odpoledne zpět mrazící boxem na Waikiki a koupání na pláži. Vrcholí předvánoční šílenství, a asi proto v hotelu, který je kousek od místa, kde ležíme, probíhá program ve stylu Ein Kessel Buntes, se spoustou roztleskávaček ve vánočním ohozu a živou hudbou, chvilkami se neubráníme občasnému pokukování.
 
Den 5.
Dopoledne po snídani balíme, bereme taxi a všichni odjíždíme na letiště, je 24.12 a čeká nás přesun na Big Island. Letíme se společností GO, odbavení na letišti je trochu chaotické, otevřenou mají jen jednu přepážka a všechno jim trvá , víc než bych čekal, za nekabinová zavazadla se vybírá dodatečný poplatek 17USD.
Odlítáme včas a letuška, ač má na hlavě vánoční čepec, žádné dárky nerozdává, let trval asi 45min. Velmi pěkné letiště v Koně, svým architektonickým pojetím navozuje atmosféru tropického ráje, navzdory tomu, že při vyhlédnutí z okna těsně před přistáním mi díky sopečné krajině probleskne vzpomínka na Island. Teplý na 28C vyhřátý vzduch však mé islandské dejavu rychle zahání.
Přejíždíme shutlem do pobočky autopůjčovny, kde máme rezervováno auto. Na Bigu jsme se domluvili, že oba páry vezmeme jedno  auto společně a připlatíme za dražší čtyřkolku. Čeká  na nás nové Hyundai Santa Fe (najeto 800mil).
Přistáli jsme na západě a ubytování máme na druhé straně ostrova nedaleko městečka Pahoa, je nutný  tedy přejezd kolem cca 100mil. Dáme se na sever, projíždíme pustou krajinou sopečného rázu a ve městečku Waimea pak děláme v supermarketu větší nákup, poté uhýbáme na dvoustovku do vnitrozemí, začíná pršet a se stoupající nadmořskou výškou mám pocit, že jsme někde v Irsku nebo Skotsku. Když se blížíme k odbočce na Mauna Kea, pokouším se prosadit, že bychom to rovnou vyjeli, když už tady jsme, ale jsem přehlasován 3:1, tak jedem kouknout aspoň k visitorskému centru do výšky 2.800 n.m. Venku je zima ( 7 C) a prší, popíjíme čaj za dolar a já ještě jednou nadhazuji nápad vyjet to rovnou, Martin by byl už i pro, ale holky nejsou na to oblečeny, nevadí, tak teda zítra na západ na slunce.
Vracíme se zpátky na hlavní a míříme na deštivé Hilo, statistiky nelhaly, venku opravdu prší, teď krajina vypadá zcela rozdílně, všude zeleň , prales a teplota je kolem 22C. Po dojetí už za tmy na stylové ubytování, které můžeme určitě doporučit, nás vítá kromě vysoké vlhkosti, kvákaní armády žab, mírného mrholení i příjemné teplo 23C, pocitově jako ve skleníku. Šlapeme po upraveném trávníku, který je nasáknut vodou, vybalujeme a scházíme se všichni ke štědrovečerní večeři ( víno, brambůrky, tyčinky…).
 
Den 6.
Při tropické snídani-  papája, v ní jogurt a musli, kafe čaj, sladké teplé pečivo, domlouváme plán na dnešek.
Vyrážíme kolem deváté, Martin naviguje na zkratku, nezpevněná cesta čím dál bahnitější a horší , kolem jen rákosí a křoví, já řídím, Marťa , který má doma podobné SUV, pořád zvesela haleká, „to je v pohodě, to projedeme, v klidu“, vyjíždíme se zatáčky, před námi bahno, brod, otočit se nedá a couvat několik kilometrů také ne. Co tohle, ptám se Martina a jindy sebejistý spolujezdec, poprvé neříká vesele „ to dáme“ a místo toho tišeji prohlásí „ to nevím, ale jedem “ :)
Podařilo se nám prohrabat  a jakmile se pak cesta začala zlepšovat a dokonce se objevil štěrk všem se nám viditelně ulevilo.
Zastavujeme na parkovišti před Forest of Lava Trees, jedná se o menší park s naučnou stezkou, k vidění tady  jsou  kromě spousty tropických rostlin , především torza stromů obalená lávou, zajímavé, můžeme doporučit.
Pak pokračujeme na blízké pobřeží k majáku a děláme si hezkou procházku , koukáme z útesů na oceán, klídek, relax, nikdo nikde.
Je teplo tak kolem 28C, takže se potřebujeme  smočit, tak popojíždíme o něco jižněji ke Kapoha Bay, kde jsou lávou a kameny vybudována jezírka, zde se dá dobře zaplavat a zašnorchlovat, vidíme spoustu rybiček, Šárka i vodního hada.
Odpoledne ještě navštěvujeme Hot Springs, bohužel jsou vysoké vlny, tak moc teplé nejsou, vlastně bych řekl, že mají stejnou teplotu jako oceán.
No a pak už svižnou jízdou jedeme ještě na Kaimu Beach, už jsou to trochu dostihy, protože chceme stihnout západ Slunce na Mauna Kea.
K výjezdu na Keu: co se týče samotné cesty, nic strašného to není, cesta ke Cofete na Fuerteventuře, nebo mnoho vedlejších silnic na řeckých ostrovech má povrch horší. Co tam může být problémem je ta nadmořská výška, i když já osobně to na autě nějak zvláště nezaznamenal, doporučuji akorát vyřadit automat. My to jeli na dvojku, občas na trojku.
Ve visitorském centru jsme dali rychlou čokoládu, bylo zase hnusně a zima a pokračovali dále. Když jsme vyjeli tak do 3500m.n.m. dostali jsme se na mraky a otevřely se nám výhledy, ale dlouho to netrvalo. Nahoře na hoře :) nás čekala teplota kolem nuly a viditelnost tak 20m, prý nejhorší počasí za celý prosinec. Vrcholovou metu 4.205m.n.m. tedy brzo opouštíme a sjíždím níže, abychom aspoň něco viděli než bude tma.
I tak to pro nás byl zážitek a stojí to za to.
  
 
Den 7.
Při snídání ladíme plán na Štěpána, ubytování zde nám končí a čekají nás tři noci v Koně, takže s musíme přemístit nějakých 130mil. Krásně si to malujeme: procházka po lávových polí se spatřením tekoucí lávy, návštěva Volcaones National parku s nějakým malým trekem a pak přejezd na nejižnější bud USA, máme to vše po cestě. To ještě netušíme, jak moc se nám podaří plán nesplnit. :)
Sbalíme se a vyjíždíme k lávovým polím, přibližujeme se ze severovýchodu, jedeme autem až na konec  silnice na parkoviště, všude jsou výstražné tabule, že se zde může pouze odpoledne a s průvodcem, parkoviště je úplně prázdné a strážní budka prázdná. Parkujeme a jdeme pár set metrů po silnici, všude kolem je láva, pro změnu se objevují kolem nás tabule s nápisy- soukromý pozemek, vstup zakázán.
Jakmile skončí cesta , jdeme podle GPS, na souřadnice, kde byla láva viděna, postupujeme poměrně pomalu, je to nahoru dolů, všude ostrá láva, musíme dávat pozor kam šlapeme. Jako nejzdatnějšího turistu jednoznačně vidíme Denču, která získává přezdívku kamzík, je vždy první a pohybuje se po náročném terénu velmi rychle a díváme se jí stále na záda :)
Zpočátku, ve starší, tmavší lávě vidíme rostliny, jak jdeme dále, rostliny mizí a láva je světlejší, zhruba po dvou hodinách úmorné chůze docházíme na souřadnice, ale tekoucí láva nikde, no nic plán B) další souřadnice jsou blíže k oceánu od nás  asi 2 km, máme toho všichni dost, ale nechceme to vzdát, tak pokračujeme.
Na některých místech jde z puklin horký vzduch, že tam nelze udržet ruku, zkoušíme opékat šunku :). Pak si já všímám nějakých oranžových skvrn, jdeme blíže a opravdu vidíme tekoucí žhavou lávu asi na šesti místech. Hmota hned tuhne, jde z ní velký žár.
Jsme všichni unavení a pokračovat dále se nám jeví i nebezpečné, nemáme už vodu, tak to otáčíme a jdeme zpět k autu, po cestě občas vidíme malé skupinky s průvodcem.
Jakmile dorazíme na silnici, vidím, že parkoviště je už plné a strážní budka obsazena, máme toho všichni až po krk, myslím, že i Denča, i když první pozici nepustila. Vrháme se na tekutiny, já vypiju  litr vlažného džusu. Celkem jsme nachodili asi 13Km po lávě. Sedáme do auta a po cestě na ubytování do Kony zvládáme akorát zastávku na velmi dobrou večeři.
Na ubytko dojíždíme za tmy, pokoj s balkónem, kuchyní a výhledem na oceán, super.
 
Den 8.
Díky včerejšímu dni si vytváříme manko, které se nám už nepodaří dohonit, nevadí, nebudeme z toho dělat dostihy.
Po snídani na balkóně sedáme do auta a směrujeme na jih. První zastávku děláme na Kealakekua bay a přes moře fotíme Cookův monument, místo je to spíš na šnorchlování, nakonec se zde dlouho nezdržíme a pokračujeme na South Point.
Nejižnější bod USA se nachází na útesech, kulisou mu je na jedné straně rozbouřený oceán a na druhé straně zelené louky s pasoucími se koňmi, občas nějaké stromy s výrazně větrem tvarovanými korunami.
Kocháme se, procházíme okolí a pozorujeme odvážné skokany, kteří se vrhají z útesů do vln. Když se člověk podívá směrem na jih a uvědomí si, jak strašně dlouho není žádná pevnina, dochází mu, jak moc je Pacifik rozlehlý a jak jsou Havajské ostrovy odlehlé, je to síla.
Dalším cílem je Green Sand Beach, pláž se zeleným pískem. Na místě zjišťujeme, že cesta je i pro naše auto neprůjezdná a pláž je ještě 4km daleko. Šárka s Martinem rozbalují tábor kousek od místa, kde parkujeme a lehají si k oceánu, my se rozhodneme, že se přece jen na pláž podíváme a jen nalehko s foťákem a vodou svižnou chůzí (tempo udává Denča) vyrážíme.
Cesta docela ubíhá a za 45min jsme na místě, pláž je menší, takový záliv ve tvaru podkovy, písek má pravdu zelený odstín, díky erozi přilehlé skály. Každopádně hezké místo, byli jsme tam pozdní odpoledne, takže i málo lidí. Dáváme rychlou koupačku. Zpět k autu přicházíme přesně se západem Slunce.
Po dojezdu do Kony jdeme do thajské restaurace na nudle, ceny jídla jsou ok., nudle kolem 8-10 USD, horší je to s pitím, pivo je za 5USD.
 
Den 9.
Klasické zahájení dne snídaní na balkóně ze surovin nakoupených v blízkém marketu. Vyjíždíme dříve už kolem 7.30 a už za 15min jsme na krásné Hapuna Bay, široká  pláž se zlatým pískem. Teď po ránu, pohoda, jsme zde skoro sami, skočíme na chvíli do vln a poležíme v písku
Po krátkém odpočinku míříme na severozápad na Waipio, hlavní cíl dnešního výletu. Známá cesta k pláži s černým pískem s velkým sklonem a se spoustou značek zdůrazňujících, jak je to nebezpečné a co vše se zakazuje. První fotíme pláž z parkoviště seshora a pokukujeme co za auta si troufá na sjezd, v podstatě se jedná jen o velké pickupy s náhonem na všechny kola nebo wranglery. My se nenecháme odradit a jdeme na to. Sklon silnice je opravdu velký, nic takového jsem ještě neviděl, ale jsem přesvědčen, že za suchého počasí by si s tím poradila i dvoukolka (v té části kde je asfalt). Po sjezdu se cesta mění v bahnitou polňačku a tady je to klasické auto bez šance, zvláště, když přijdou dva brody, zde je náhon na čtyři kola a vyšší světlost podvozku nutností, já vycházím ven do bahýnka a naviguji.
Vše zvládáme bez úhony a parkujeme s jednoznačně nejcivilnějším autem u oceánu. Zprvu se procházíme doprava kolem oceánu po kamenech k vodopádu, pak zakotvujeme na pláži. Vypadá to tady úchvatně černý písek, vysoké palmy, velké vlny, pláž je rozdělená řekou, která se vlévá do moře, takže je možné i odslanění. Idylka.
Při návratu zpět se severně od Kony zastavujeme v Želví zátoce udělá nám radost, že na želvy opravdu narážíme, několik se jich vyhřívá v písku.
Jdeme dál a já zvedám z písku kokos, ladně a efektně J se mi do něj po asi 15minutách bušení kamenem podaří dostat ,tak dáváme pozdní svačinu.
Poté dělá Martin se Šárkou osudové rozhodnutí a vrhají se nadšeně do vln, jejich radostné výskání trvá asi 5min a už jdou z vody, oba šlápli na ježka.
Oba naši spolucestovatelé chvíli hořekují nad nebohými mořskými tvory, bojí se zda jim bodliny dorostou a zajímá je zda jim nemohli svým neohleduplným šlápnutím nějak ublížit.
Něco se nám podařilo na pokoji vyndat a něco z mořských dárečků v nohách na památku zůstalo, oba však přes své zranění statečně pokračovali v cestě.
 
Den 10.
Loučíme se s Big Islandem a letíme do Lihue. Tentokráte se nám o dopravu postará Hawaiin Airlines. První letíme do Honolulu, kde letadlo nabírá další cestující a pak už pokračujeme na Kauai.
Na palubě je podáváno lehké občerstvení (džus nebo voda), letušky rozdávají taky docela dobré mapy ostrovů zdarma. Za zavazadla se stejně jako u Go platilo 17USD. První let trvá asi 40min a druhý 30 min.
Po přistání na Kauai, jedeme shutlem do půjčovny, venku je 28C a skoro jasno. My s Denčou vyfasujeme ford fokus-sedan, Martin se Šárkou si připlatili a mají velkého forda, co se tváří jako teréňák.
Poměrně rychle nacházíme zamluvený hotel, který se stane naším domovem na sedm nocí. Po ubytování jdeme na pozdní oběd do čínské restaurace- 8USD za kuře s rýží.
Pak si bereme rohožku na pláž a surfová prkna ( půjčuje se v hotelu zdarma) a jedeme na koupačku. Vybíráme si blízkou pláž v Lihue, odpočíváme v písečné zátoce chráněné před vlnami, listujeme průvodcem a zamýšlíme se co dále.
Večer ještě děláme nákup na kraji města ve velkém hypermarketu.
 
Den 11.
My s Denčou vyrážíme na túru ke kaňonu Waimea.  Auto necháváme na krajnici silnice 550, mezi 8-9 mílí, přesně tam, kde to doporučuje průvodce.
Waimea Canyon , označovaný také jako Grand kaňon Pacifiku je 16km dlouhý s hloubkou až 900m a byl vytvořen řekou Waimea. Zajímavá je  červená barva půdy a to, že je obrostlý velkým množstvím zeleně, která o vodu určitě nouzi nemá, protože roste v těsné blízkosti nejdeštivějšího místa planety.
Samotný  trek (Kukui Trail) – je sestupem na dno kaňonu (asi 700 výškových metrů) a výstupem stejnou cestou. Trasa (pěšina) je občas kamenitá, občas traverzuje erozí narušené svahy, někdy má podloží  tvořené sutí. Ale nic co by bylo nějak extrémně obtížné, určitě bych jen zvážil výlet za deštivého počasí. Cesta nám hezky ubíhá, často zastavujeme na krásné výhledy, pouze výjimečně někoho potkáme ( turisty i lovce).
Jediná věc nás jemně znepokojuje, že to je pořádný krpál a budeme ho muset i vyjít. V poslední čtvrtině vcházíme do lesa, kde na nás zaútočí nějaké bodavé mušky a nutí nás zrychlit.
Docházíme na dno, chladíme nohy v řece a svačíme.
Cesta nahoru je pořádná makačka, je velké vedro, Slunce pálí, nad námi ani mráček. Poprvé na Havaji dochází síly i Denisce a já poprvé jdu před ní, tohle je moc i na kamzíka. Poprosí mě abych vzal i její batoh a tohle stačí, aby se síly opět vyrovnaly.
Unavení, zadýchaní a propocení dorazíme k autu a děláme piknik. Najednou troubení a zastavuje před námi Martin se Šárkou, vyměňujeme si dojmy a dělíme se s nimi o jídlo, Marťa totiž prý umírá hlady, oni se zase s námi dělí zase o tip na pláž, protože my máme pro změnu potřebu co nejrychleji skočit do vody.
A tak se stane a pozdní odpoledne trávíme na příjemné pláží Salt Pond Beach, kousek od městečka Hanapepe.
 
Den 12.
Tak dneska máme Silvestra. Vyrážíme na sever, dopoledne zastavujeme u pěkné pláže asi 10km na sever od Lihue, šnorchujeme a Denča se ve vodě skoro srazí se želvou, lebedíme si na písku, oceán příjemně  šumí a začínají nám na telefony přicházet smsky s přáním nového roku.
Kupujeme si tu jejich slavnou ledovou tříšť, hromada ledu napuštěná sirupem, na osvěžení fajn, ale proti zmrzlině slabší, velikost porce jako obvykle dvojnásobná proti Evropě.
Děláme nákup a dáváme si ještě pizzu. Denča obdivuje na parkovišti dodávku plnou kokosových ořechů, najednou se objeví majitel a hned ji jeden mačetou opracuje a podaruje ji, by mě zajímalo,kdybych byl u dodávky já, zda bych taky něco dostal, asi ne… :)
Jedeme dál na sever, občas děláme zastávky u krásných a prázdných pláží, všude něco roste, prales palmy, domky v blízkosti moře jsou na vysokých kůlech. Horší se však počasí, fouká, zatahuje se a začíná místy i poprchat.
Když přijíždíme k dlouhé Hanalei Bay, už regulérně prší a na koupání to není, děláme pouze krátkou procházku a pár fotek, pláž je to luxusní.
Zjišťujeme, že Kalalau trail je zavřený, protože tam někdo byl shozen z útesů.
Pak už zase s několika přestávkami míříme na hotel.
Protože máme Silvestr, jdeme se rozšoupnout do místní vyhlášené havajské restaurace Duke's (http://www.dukeskauai.com.  ), která je na pobřeží u Mariottu. Dáváme si každý nějaký steak, pestrý salátový bufet je formou švédských stolů zdarma. Je to opravdu vynikající. Sedíme na otevřené terase s výhledem na oceán. Platíme celkem 75 USD na pár.
Později večer hrajeme karty a popíjíme vínko, jdeme spát po půlnoci.
 
Den 13.
Ráno posnídáme, jako každý den nás zbudí kokrhání kohoutů, skočím na recepci pro kafe (zdarma) a posnídáme ze zásob, sbalíme batůžek a věci na pláž a vyjíždíme. Míříme na jih, na výpadovce asi 5 mil za Lihue projíždíme oblastí, kde skoro vždy, když tudy jedeme prší, stejně jako dnes, naštěstí když uhýbáme k Poipu, oblačnost se protrhává a u moře už je hezky a svítí sluníčko.
V Poipu nechceme jít na městkou pláž, i když vypadá hezky a pokračujeme podél oceánu po prašné nezpevněné komunikaci, parkujeme a zakotvujeme na pláži Kawailoa Bay. Užší písečná pláž, na kterou navazuje hned zeleň. Díky menším vlnám byla dobrá na šnorchlování , velmi se nám hodila surfová prkna z hotelu, člověk se na ně pěkně natáhne a nehrozí, že na něco šlápne na mělčině. Vidíme spousty ryb, celé dopoledne se válíme a odpočíváme.
Odpoledne se vracíme na hlavní sinici číslo 50 a pokračujeme na severozápad, jedeme kolem pobřeží až na její konec a pak najíždíme a nezpevněnou cestu a míříme a Polihale beach. Nádherná, dlouhá a široká pláž s jemným pískem, připomíná mi to trochu pláž Cofete na Fuerteventuře, bohužel i s tím větrem.
Jdu do vody, jsou velké vlny a je to paráda. Pokouším se s prknem sjet nějakou vlnu, nějak zvlášť mi to nejde a proti místním borcům vypadám asi značně komicky a retardovaně. Ale neutopil jsem se :).
Při zpáteční cestě zastavujeme ještě ve městě Waimea na led se sirupem. A Stihneme i zajet pár kilometrů a sever a vodopády u Lihue.
 
Den 15.
Celou noc pršelo, budíme se do pošmourného rána. Dnes společně s Martinem a Šárkou jedeme jejich terénním autem na nějaký ten trek. Vybrali jsme si Kawaikoi Stream Trail.
Bohužel se nám nedaří najít nástupní místo odpočívadlo Alakai. Několikrát málem zapadneme s autem, zjišťujeme, že jejich hrozně terénní auto je jen dvoukolka, všude bahno, velké kameny a kolem nás jen les.
Nakonec se alespoň trochu projdeme v této oblasti po jiném treku, vidíme a chutnáme ve volné přírodě rostoucí zázvor, kolem nás jsou pinie, mechem porostlé kmeny sekvojí a spousta dalších dřevin, kapradí.
Po procházce se autem vracíme na hlavní (Kokee road) a vyjíždíme nakonec silnice na výhledy na kaňon, vidíme lidi vracející se z Pihea Trail, jsou totálně celí od bahna, venku mrholí, fotíme duhu.
Při cestě zpět se zastavujeme v Kokee Lodge muzeu, věnovanému národnímu parku a přírodě.
Den 16.
Jedeme dvěma auty na jih k Poipu. Jedno necháváme zde na parkovišti u městské  pláže a druhým popojedeme kolem oceánu někde k u Haula Bay.
Odtud pak vyrážíme pěšky podél krásného pobřeží s útesy , do kterých duní příboj. Skály jsou narušeny erozí a oceánem občas jsou mezi ně vklíněny písečné pláže. Celá trasa je velmi fotogenická její poslední část se jde na vlastní riziko golfovým hřištěm, kde nás samozřejmě několik tabulí upozorňuje na létající míčky a kam se smí a nesmí. Její projití nám zabere asi 2,5 hodiny. Je skoro jasno a teplo kolem 25-27C.
Cíl máme v Poipu, kde se okoupeme a sledujeme odvážné skokany z blízkého útesu. Občas se to někomu nepovede, tak se odkulhá s rudou půlkou těla.
V podvečer se projdeme po Lihue, kde obdivujeme velkou zámořskou loď v přístavu a povečeříme v thajské restauraci.
 
Den 17.
 
Ráno vyrážíme na maják v Lihue, dají se odtud pozorovat prý velryby, ty samozřejmě nevidíme, ale umístění  majáku je těsně u letiště a přistávací dráha je pár set metrů od nás, tak jsme alespoň svědky přistání letadla nad našima hlavami.
Od majáku je také hezký výhled na záliv , ve které je Lihue a na přístav. Venku pořádně fouká a jsou docela vlny.
Pak navštívíme na jihu kávovou plantáž s muzeem kávy, vstup, stejně jako ochutnávka mnoha druhů káv je zdarma.
Odpoledne trávíme koupáním na pláži-Salt Pond Bay.
 
Den 18.
 
Dnes odlítáme zpět a Oahu, my s Denčou máme dopravu s Island Air, Šárka s Martinem s Molekula. Letí nám to 13.50, druhému páru pak v 14hod.
Dopoledne stihneme akorát zajet do supermarketu a ve dvanáct už v půjčovně vracíme auto.
Náš Island Air se jeví jako spolehlivější volbou, letí na čas a přistáváme v době, naši spolucestovatelé ještě ani nenastoupili.
Nakonec se jich dočkáme a asi s hodinovým zpožděním přistávají a jdeme společně pro auto.
Na poslední dvě noci jsme se rozšoupli a my s Deňou máme luxusní ubytování ve 37. Patře mrakodrapu, jedná se v podstatě o regulérní dvoupokojový byt s kuchyní, sušičkou, pračkou, velkou TV v ložnici i obýváku.
To bude poprvé ,kdy přijedu z dovolené a budu mít vypráno.
Počasí je nic moc, k večeru začíná i pršet , hodně fouká a je i relativně chladno, tak to využijeme k nákupům dárků a nějakých těch suvenýrů. Když už se nám výlet chýlí ke konci.
 
19.den
Fakticky poslední den na Havaji si děláme okružní jízdu po ostrově. První jedeme na východ po silnici 72, první zastávku děláme na vyhlídce nad Sandy Beach, je pořádný vítr a seshora koukáme na mohutný příboj a vlnobití rozbíjející se o útesy pod námi.
Pak sjíždíme dolů, samotná pláž vypadá luxusně, ale díky velkým vlnám se do oceánu nedá vlézt. Podle plavčíka se bez ploutví člověk z vody nedostane, je to zde jen pro zkušené surfaře a z celých Spojených států je na této pláži nejvíce úrazů.
Podívaná je to impozantní, tak jen koukáme a fotíme, do vody teda nejdu, zapomněl jsem si ploutve :).
Pokračujeme dál po východním pobřeží, děláme si nákup proviantu a zakotvujeme na pláži Kailua Bay, po okoupání a odpočinku jedeme ještě dál na sever, sem tam děláme u zajímavých panoramat zastávky na focení.
Nakonec dojíždíme až na sever ostrova a plácneme s na pláži Waimea Bay.
Zpět jedeme přes vnitrozemí a večer dáváme ještě společnou večeři.
 
20.den
Dnes už jenom cesta na letiště, kam nás veze Martin, který si bude se Šárkou užívat Havaj ještě dva dny. Odlítáme v 9.40.
Odbavení na let je pohodové a rychlé, během necelé půl hodinky jsme před gejtem.
Samotný let, díky převládajícím větrům byl asi o 3 hodiny delší než let v opačném směru. Ke konci už fakt nevím, jak mám sedět.
 
21. den
Díky překročení datové linii byl předešlý den hodně krátký :).Máme pozdní odpoledne a přistáli jsme v Soulu, jsme oba docela unavení, tak jdeme na přepážku letiště, vybíráme nějaký hotel z nabídky (80USD za dvoulůžkový pokoj se snídaní a transfery). Jakmile dorazíme na hotel, sprcha a padneme do postele.
Ráno nám pan recepční dělá snídani, mám pocit, že kromě nás a jeho nikdo další zde není. Po zasycení, vycházíme projít okolí, bydlíme v malém městečku u moře, kousek od letiště, procházíme se po pláži, pořádně mrzne a fouká. Dlouho to nevydržíme, projdeme si trochu okolí a rychle zpátky do tepla.
Ve 12 hodin máme domluvený transfer na letiště.
 
 
 
Ubytování : jak šlo chronologicky za sebou, pokaždé pokoj ,lednicí, s kávovarem,většinou i s kuchyní, snídaně jen u druhého ubytování
Aqua Aloha Surf: 4 noci
Rainbow: 2 noci
Kona Islander : 3noci
Kauai Palms Hotel: 7 nocí
Aston Executive: 2 noci
 
 
 
   
    
 
 
 
 

Náhledy fotografií ze složky Havajské ostrovy- Vánoce 2012

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 



Fotoalbum


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 26
Celkem: 1803160
Měsíc: 44345
Den: 1743